intro

‍

‍

Díváme se na fotografickou mapu z roku 1953 — litvínovský hřbitov je tou dobou právě zakládán. Dnešní aleje jsou tehdy cestičky bez stromů, ještě není rozvržen celý dnešní areál. Přibližně od začátku 50. let minulého století tu něco vzniká a roste — už skoro sedmdesát let kontinutity. Hřbitov je dnes zároveň hezkým parkem. Tehdy založený rozvrh alejí se ukázal dobrý a ani dnes není zcela vyčerpán. Domníváme se, že úpravy, které hřbitov potřebuje jsou jen na úrovni zlepšení pochozích povrchů, doplnění drobných tektonických prvků a funkčního zázemí, a dalších úprav — v celkovém kontextu jen velmi drobných. Původní rozvržení alejí a luk s řadami hrobů bychom rádi zachovali a to co přidáváme, je rozvinutím, doplněním i návratem k této původní ideji.

‍

‍

vstupní část

‍

‍

Navrhujeme zvětšit stávající parkoviště a oddělit ho od hlavní silnice liniovým ostrůvkem. Doplňujeme autobusovou zastávku se stříškou a dvě stání pro autobusy pohřebních hostů. Samotný vstupní portikus ponecháváme a na jeho východním konci přidáváme prodejnu květin se skladem, kamenickou dílničku, bezbarierová wc, kanceláře hřbitova s kuchyňkou, místnost pro ostrahu. Kolumbária přesouváme do nově navržených prostorů, ze vstupního portiku se stane vnější chráněná odpočinková plocha - krytá součást vstupního nádvoří. Stávající smuteční síň navrhujeme zbourat a tím vstupní nádvoří zvětšit. Zároveň tím umožňujeme rozvinout síť hřbitovních cest, které se na tomto nově formulovaném nádvoří sbíhají.

‍

‍

nová smuteční síň

‍

‍

Po ověření několika variant jsme se rozhodli umístit ji do lesa na východním okraji hřbitova. Prostory využitelné pro pohřbívání zůstávají nezmenšeny, umožňujeme dostavbu kolumbárií na západ od vstupu a především v souvislosti se stavbou nové smuteční síně doplňujeme stávající rozvrh alejí tak, že vstupní nádvoří se dostává do jeho pomyslného centra, v němž se nové a staré cesty setkávají. Východní lesní část, dosud nevyužívaná se stává součástí hřbitova. V ní je nově samotná síň se zázemím a její vstupní nádvoří. Stavba se skládá ze síně samé s vysokým portikem vepředu a nízké stavby zázemí s foyer rovněž se vstupním portikem. Tyto základní části svou kompozicí vymezují hlavní vstupní nádvoří, odkud se zvenku vstupuje.

‍

‍

vnitřní dispozice

‍

‍

Síni samé dopřáváme dominantní postavení předsazenou polohou i výškou římsy. Letní vchod je z nádvoří přímo do síně. Návštěvníci vcházejí po příčné ose do prostoru mezi katafalk a první řadu — mohou se poklonit u rakve i pozdravit nejbližší pozůstalé a posadit se do řad za ně. Dveře v hlavní ose síně směrem zpět do předního vysokého portiku jsou určeny pro vycházení smutečního průvodu s rakví do prostoru hřbitova nebo jako letní východ návštěvníků i při jiných způsobech pohřbívání. Na severním konci zvýšený objem síně obsahuje dvoupatrový prostor skladů, technické místnosti a strojovny VZT. Vše ostatní je srovnáno v nízkém objektu za nádvořím. Hlavní vchod je přes foyer s přilehlými místnostmi pro pozůstalé a je na hlavní ose, po níž se k síni přichází od vstupního nádvoří hřbitova. Foyer má výhled skrz nízký portikus do nádvoří. Jižně od foyer je místnost pro nejbližší pozůstalé, hygienické zázemí, místnost pro řečníka a malá síň, která může zároveň sloužit pro pohřby s malým počtem účastníků (do deseti lidí). Severní část je provozní — pro veřejnost nepřístupná. Zde se nachází příjem a přípravna rakví pro pohřeb. Rakve jsou mezi přípravnou a smuteční síní dopravovány hydraulickými zdvižemi a podzemním pásovým dopravníkem.

‍

‍

sloupové portiky

‍

‍

Doufáme, že jsou uspokojivou odpovědí na požadavek výtvarných prvků. Sloupořadí je naším základním tektonickým tématem, které definuje stavbu smuteční síně, vstupní portikus hřbitova (zde jde samozřejmě o stávající stavbu), dvůr pro kolumbária, smuteční místo v lese vzpomínek, autobusovou zastávku i malý pavilonek na severním konci cesty vedoucí po hraně lesa před síní.

‍

‍

vnitřní tektonika a materialita smuteční síně

‍

‍

Do obvodové skořápky omítané neobílené zdi s vystupujícími pilastry je vložena dřevěná trámová konstrukce, strop, sloupy, ochoz. Osově na sebe skořápka a vnitřní konstrukce navazují. Vnitřní trámy — masivní, rostlé, řezané, kartáčované, přirozené trhliny, žádné lepené lakované exaktní nosníky, ale měkké jehličnaté dřevo s přirozenými vadami, neviditelné tesařské spoje. Nahoře na ochozu dřevěná hrubá podlaha. Hlavní podlaha síně lité teraco. Jediné veliké severní okno s tenkým ocelovým rámem, les je těsně za ním — živý rozechvělý obraz lesa ve smuteční síni, rozptýlené měkké severní světlo.

‍

‍

lesní vzpomínkové místo

‍

‍

V létě a jindy za vhodného počasí je možné konat pohřební setkání venku v lese. Vytváříme „lesní síň“ — prostor jen lehce definovaný sloupořadím bez střechy. Na konci obřadu je možno zesnulého odnést buď do prostoru hřbitova k pohřbení, nebo ke kremaci otevřenými dveřmi do malé síně, nebo vytvořit místo pro urnu v lese. Lesní vzpomínkové místo je v blízkosti hlavní smuteční síně a může tedy využívat její hygienické zázemí.

‍

‍

dvůr kolumbárií

‍

‍

Na stávající kolumbária západně od vstupu navazujeme stavbou uzavřeného čtvercového dvora, po obvodu zastřešeného. Obvodový portikus vykračuje z masivní obvodové zdi dřevěnou trámovou konstrukcí dovnitř. Schránky s urnami jsou s výjimkou protilehlých vstupů a vestavěných lavic po celém obvodu. Střed dvora je kvetoucí nesečená louka s jediným stromem. Maličká scenérie - svět sám pro sebe uvnitř již jednou ohrazeného světa za hřbitovní zdí.

‍

‍

altánek na konci cesty

‍

‍

Kolmo na cestu, po které se přichází od vstupu ke smuteční síni, zřizujeme cestu podél hrany lesa. U jejího severního konce končí i hraniční zeď hřbitova, která se dále podél lesa mění v plot. Kde se setkávají konec zdi a konec cesty, stavíme altánek. Maličký portikus dávající trochu stínu nebo chránící před deštěm, se zády krytými zdí a s výhledem na cestu k síni a dále do hřbitova.

‍

‍

epilog

‍

‍

Při psaní tohoto textu nemůžeme nemyslet na to, co se v nedalekém okolí hřbitova nedávno stalo. Násilné zmizení starého města Most a okolních vesnic z krajiny a ze života lidí — kvůli uhlí, kvůli penězům. Nejsme staromilci a domníváme se, že staré za určitých podmínek je možné bourat a nahrazovat novým, chápeme i to, že občas je nutné udělat velké strategické rozhodnutí, které se nemůže líbit všem. Nad fotografiemi nedalekého starého Mostu a dokumenty o jeho bourání ale stojíme v údivu a hrůze. Stalo se něco, co se nikdy stát nemělo. Most byl a není. Litvínov totalitní hrůzu přežil jen s „lehkými“ šrámy, stojí totiž blíže okraje uhelné pánve. Při procházení hřbitovem narážíme na pamětní desky se jmény lidí pochovaných původně jinde na Mostecku. Litvínovský hřbitov je tedy částečně také jiřetínský a odjinud. Přáli bychom dnešním obyvatelům Litvínova, aby jim tu jejich hřbitov už zůstal, aby nebyl „přenesen“, aby pro ně nadále byl místem vzpomínek a rozjímání.

‍

‍